Příběhy

Jednou mi volala známá mé pacientky, že je jí strašně zle, že se dusí, protože je astmatička a má záchvat a neví co má dělat, protože léky nemá u sebe, nikdo není doma, je právě přestěhovaná u tchyně daleko od lidí na farmě a ani auto nemá k dispozici. Byla jsem překvapená, že volá právě mne, ale zmobilizovala jsem všechny možné varianty, jet tam, či poslat někoho pro ni, ale ona řekla, že už to nemůže vydržet, křičela zoufale do telefonu a já jsem zvýšila hlas a co nejdůrazněji žádala, aby se uklidnila a rozhlédla se urychleně po domě, jestli nenajde někde nějaký pohozený krystal, nějakou křišťálovou drúzu, prostě ať hledá, že jistě najde. A opravdu našla. Dle mého návodu ji oprala vodou a přiložila na hrudník. Za chvíli záchvat přešel a jak mladá žena tvrdila, zachránila jsem jí život. Od té doby nedá na krystaly dopustit a vždy má nějaký při sobě.

Do našeho masážního sálu přivedla kdysi jedna starší paní svoji kamarádku se silnými bolestmi v rameni a to tak silnými, že se nedokázala ani obléknout. Řekla, že už se na to nemohla dívat, jak trpí a tak ji k nám dovlekla, abychom jí pomohly.

Tehdy jsem se jí zeptala, jestli je to jen to rameno, co jí bolí. Prý ano a tak jsem odvětila, že za chvíli bude po bolesti. Nevěřícně se na nás podívala a slzy bolesti se jí koulely po tváři. Začaly jsme pracovat ametystovými drúzami tak dlouho, dokud bolesti nepřešly a pak jsme provedly reikiánskou operaci. Pak žena chvíli odpočívala s položenými krystalovými hvězdami na rameni a za půl hodiny odcházela bez bolesti poté, kdy se sama oblékla. Považovala naše metody za zázračné.

Před mnoha lety přivedla ke mně moje přítelkyně svoji 35letou dceru, která přijela z daleka na návštěvu za matkou. Její problémem byla neschopnost oplodnění a to jsem se ani neptala, zda provedli zdravotní testy na neplodnost. Dala jsem jí masáž a při mé práci jsem viděla, že její děloha je jakoby plná pavučin a bez života, jako mrtvá. Pochopila jsem, že se jedná o černou magii a tak jsem ji odstranila. Po masáži se žena cítila uvolněná a dále se nic zvláštního nedělo. Vrátila se z návštěvy domů a za nějakou dobu mi bylo radostně a s díky sděleno, že čeká holčičku. Stal se zázrak. Za rok a půl jsme masírovaly znovu a přišel na svět bratříček. Radosti a štěstí bylo vrchovatě.

Svého času jsem měla za pacienta částečně ochrnutého mladého muže, který trpěl sklerózou multiplex a nacházel se již v invalidním důchodu. Ptala jsem se ho, zda se chce uzdravit a on souhlasil. Očividně tomu nevěřil. Provedla jsem mu tehdy spirituální masáž, očistu éterického těla a poté i spirituální operaci. Mladík byl z toho velmi překvapen, prý se mu nějak zvláštně ulevilo. Pozvala jsem ho na další zákrok a když ho absolvoval, jeho pokřivené tělo se narovnalo. Řekla jsem mu, že bude stačit už jen jeden zákrok.  On však mi vzkázal, že nepřijde, protože už si na život v důchodě zvykl a že by musel znovu nastoupit do práce a to se mu nechce.

Jednou ke mně přišla prosit o pomoc mladá maminka pro svého 3letého chlapečka. Vyprávěla, že chlapci neklesly varlata do šourku a že má jít na operaci a že ona se velmi bojí.

Provedla jsem pouze masáž bříška a maminku jsem to také naučila, aby ji mohla dělat každý den.

 Za měsíc mi volala, že z operace sešlo, protože masáž pomohla  a varlátka už jsou na svém místě, čemuž se prý pan doktor velmi divil a nemohl tomu uvěřit.

Další příběh, na který si vzpomínám, byl dramatický. Před domem zastavila záchranka a do mého bytu už vnášeli zřízenci hubeného, zežloutlého, staršího muže s obvazem na hrudi a za nimi udýchaná stará paní, kterou jsem dobře znala a ta volala. Ujměte se ho, proboha, vy jste naše poslední záchrana!  Tak to bylo pro mne závažné. Muže vezli z nemocnice domů již na dokonání v domácím prostředí a paní, jeho sestra, to nehodlala v žádném případě ještě vzdát

Řekla jsem jí, že to je vážná věc, že muži bylo operováno srdce a lékaři to již vzdali a co já asi tak mohu ještě pro něj udělat? Prosila o cokoliv.

Řekla jsem, že se pokusím, ale nebudu se ho dotýkat a aby byla u toho. Léčitel v takových případech nesmí nikdy pracovat beze svědků!

Provedla jsem spirituální operaci a po půl hodině jsme obě odevzdaly vše do rukou božích.

Pacient byl odvezen domů.

Asi za měsíc mne pozvali na setkání s celou rodinou a tam mne zdravil muž, kterého jsem neznala. Ano, byl to on. Obrovský chlap, tlapy jak lopaty, bodejď bych ho poznala. Na nosítkách ho byla tehdy tak třetina, prostě věchýtek před smrtí.

Hlaholil, že se ho kamarádi lekly, když ho viděli, protože prý už mu sbírali na pohřeb a že nejspíš vstal z mrtvých.  A co prý se to stalo za zázrak? No, jedna mladá žena mi jen požehnala!

Měla jsem sousedku asi 38let, která měla již 14letého syna. Svěřila se mi, že nemá menstruaci a že vždy jednou za půl roku jde na injekci a ta jí menstruaci spustí. Syn že se jí narodil za působení lékařů. Normálně že není schopna otěhotnět. Pozvala jsem ji na masáž. Dostala menstruaci a pak jsme to každý měsíc opakovaly. Asi za půl roku mi náhle oznámila, že je těhotná.  Byly jsme obě šťastné.

Když byla ve 4.měsíci, odjížděla jsem do Čech a ona plakala. Psala mi po porodu, že to všechno bylo velmi těžké a že kdybych byla přítomna, bylo by to úplně jiné. Má druhého syna a měla pravdu.

Popíši zde případ, který zní neuvěřitelně, ale opravdu se stal.

Přišla nás navštívit starší paní s dcerou, která byla těhotná a obě se posléze rozplakaly, že mají vážný problém. Vracely se právě od lékaře, který na ultrazvuku detektoval cysty na plících  a že dle jeho úsudku dítě do konce těhotenství nepřežije a v ohrožení je i matka. Dohodlo se pozorování, aby se zjistilo, zda cysty nabývají na objemu, tedy zda rostou, nebo ne.

Prosily o jakoukoliv pomoc, ale zaručit jsem samozřejmě nemohla nic. Oba rodiče byli kuřáci, to jsem hned předpokládala, když byly postiženy plíce, no a považovala jsem to proto za nezvratné.

Přesto jsme na druhý den dojednaly setkání a případný zásah. Přišly v nadějném rozpoložení a já jsem provedla masáž a detekci problému. Rozhodla jsem se pro reiki-operaci včetně použití krystalů a k tomu účelu jsem pozvala dceru. Více možností nebylo a k zásahu se z éteru žádný lékař nedostavil.

Další týden šly opět na kontrolu ultrazvukem a pak opět k nám. U lékaře zjistili posun největší cysty i její zmenšení. Všichni se uklidnili a s nadějí hleděli do budoucnosti včetně lékařů. Byl měsíc květen asi v polovině a těhotenství se nacházelo v necelém sedmém měsíci.

Provedla jsem další lehkou očistnou masáž i s krystaly a vše bylo v pohodě. Další návštěvu jsme dohodly až za 14 dní .

Přišly a rozhodly se, že tentokrát dostane masáž babička a nastávající maminka že si lehne zatím do pyramidy. Tak se též stalo.

Při masáži jsem mladou maminku též sledovala a náhle jsem viděla supersilný a široký proud jasně modrého světla, které od vrcholu pyramidy směřoval přímo na břicho. Mladá maminka též začala silně dýchat a zrudla ve tváři, tak jsem přerušila masáž a zeptala se, zda je jí nevolno a chce ležení přerušit. Dokonce se i zvedla do sedu. Řekla že ne, že to chce vydržet a opět ulehla. Nechala jsem to na její intuici, ale byla jsem stále v pozornosti.

Posléze proud světla uhasl a pocítila to zřejmě i pacientka, protože se zvedla a ohlásila, že „TO“ skončilo.( V pyramidě každý pacient pozná, že skončilo proudění.) Masáž babičky byla též ukončena a obě v klidu a pohodě odešly. Byl konec května.

Za týden telefon a vzrušené volání – mladá maminka rodí !!!!!

Porod začal o téměř dva měsíce dříve, termín byl 25.července a přišel na to lékař při běžné prohlídce, kdy zaznamenal otevřené porodní cesty. Rodička sama necítila nic. Ihned ji odvezli a odvíjel se naplánovaný scénář pro rizikové těhotenství.

Chlapec se narodil velmi rychle a prakticky bezbolestně a šel rovnou do inkubátoru, třebaže měl velikost i funkce normálně vyvinutého 9.měsíčního novorozence.   Byl krásný a veliký. Provedlo se plicní vyšetření a jestli teď očekáváte, že bylo negativní a zázrak byl na světě, tak se mýlíte. Našly se tři aktivní cysty, z čehož jedna velká, zakrývající velkou část levé plíce. Dítě bylo zavěšeno na dýchací hadičky a lékaři zvažovali, co dál. Vše bylo pro ně zvláštní a neuvěřitelné.

Radila jsem rodině držet služby u inkubátoru a stále lékaře pobízet k hledání řešení. Rodina spolupracovala, střídali se ve službách a dítě bylo stále pod jejich dozorem, pod vlivem jejich lásky a péče a tedy v bezpečí. I v éteru stále při něm stáli pečovatelé a dodávali nám sílu a vytrvalost i přesvědčení, že všechno dobře dopadne. I já jsem v meditacích prováděla operace na dálku. Tak se náš novorozenec udržoval silný.

Pod tlakem rodiny dítě bylo převezeno na specializované pracoviště a plicní odborník provedl operaci nejdříve vysátí obsahu cyst. Dopadlo vše dobře a opět se čekalo, zda se budou plnit.

Plnily se pomalu, ale plnily. Plicní specialista nakonec sestavil tým odborníků i ze zahraničí, ze Spojených Států, z Kanady a z Německa a ti se podíleli na řešení tohoto neobvyklého případu. Došlo ještě ke dvěma operacím, k odstranění cysty a k vysušení zbývajících. 

V svých 9měsících se chlapec konečně dostal k radosti celé rodiny i nás všech slavnostně domů.

Přežil. Matka též.   Dnes má 4 roky a hraje fotbal jako všichni kluci. Chodí na pravidelné kontroly, aby se předešlo nečekanému.

Vysvětlení, jaké jsem obdržela od lékařů z éteru.

V pyramidě se aplikoval proud energie, zrychlující vývoj plodu a to z toho důvodu, že uvnitř těla matčina nebylo snadné provést zákrok proti narůstajícím cystám. Poté se vyprovokoval porod, aby dítě vyšlo ven  a mohla být lékaři provedena záchranná akce. Dítě by, dle lékařů z éteru, do konce těhotenství zemřelo.

Považuji tento případ za nejúžasnější zázrak v mé dlouholeté praxi a současně důkaz o spolupráci lékařů z různých sfér, třebaže z naší strany nevědomé, či námi neviditelné?

 PŘÍBĚHY      II. ČÁST 

Svého času jsem opečovávala jednu velkou a bohatou rodinu, kde jsem měla dost práce a bylo mi dopřáno prožít mnohé zázračné změny jejích členů.

Začnu starší generací, matkou mé přítelkyně, která byla mojí žákyní. Pozvala mne do jejich rodiny a pracovala jsem pro ně asi rok a půl.

Maminka měla špatné nohy a dost tím trpěla. Když jsem jí dávala první masáž a došlo na nohy, otevřela se přede mnou nedozírná sněhová pláň a v dálce malinkatá vesnička, kde uprostřed, mezi dřevěnými sruby na plácku hořela velká smolná pochodeň. Bylo již po setmění a na sněžné pláni se vytvářely dlouhé stíny až k obzoru. Byla jsem někde na daleké Sibiři.   Dvě postavičky, po pás zapadající do sněhu, se prodíraly kupředu, zanechávaje za sebou nekonečné dvě dvojice stop. Já a můj bratr jsme se vraceli z putování za dřevem a potravou. Žili jsme sami s maminkou, která byla již nemocná a nemohla na nohy, tam v té malinkaté osadě v dálce před námi. Dělali jsme si už starosti o maminku, kterou jsme nechali doma dlouho samotnou a zima už byla strašná. Šel se na ni někdo podívat? Přiložil jí někdo do pece? Naše starosti byly oprávněné. Na maminku bylo zapomenuto a našli jsme ji v hrozném stavu. Ani tření sněhem a improvizované zábaly nepomohly. Nohy definitivně omrzly.

Maminka brzy nato zemřela a já jsem si prožila při masáži strach i pocit viny, že to bylo kvůli našemu zpoždění. Boj o přežití byl nemilosrdný k dospělým i dětem.  Přesto naši vinu nesmazal.  Dělala jsem pro její úlevu co se dalo. Masážemi se její stav zlepšil a ona byla spokojená. Tak stejně i já.

Další případ v této rodině byl zajímavý. Jedna mladá žena měla 5letou holčičku, která chodila do školky a její problém byl ten, že za žádnou cenu, od jisté doby, nechtěla nosit sukýnky a chovat se jako děvčátko. Trvalo to už tak dlouho, že byl vyhledán ku pomoci i psycholog, ale nic se nezjistilo. Když jsem se objevila já, tak říkajíc, na scéně, požádali mne o řešení.

Vzala jsem dítě na masáž, při které jsme zůstaly samy dvě v pokoji a začaly jsme si spolu povídat. Nakonec všeho povídání jsem se dověděla, že u ní v pokoji pobývají její strýčkové, kteří asi před dvěma lety zahynuli při dopravní nehodě, ona sama je neznala, ale že prý si s ní fajn povídají a že si s ní hrají jako s klukem.

Při masáži jsem dle platného zákona o nevměšování dezinkarnovaných do života inkarnovaných , tyto dva pány urychleně odpojila a ti byli odvedeni na patřičná místa k řádnému ukončení jejich dávno přerušené inkarnace.

Již druhý den si ráno děvčátko vybralo do školky na sebe sukýnku a dle všech zúčastněných, byla moc hodná a hezká.  Rodina získával ke mně důvěru s počtem narůstajících vyřešených problémů.

Další byli dva malí kluci, kteří prý se zhoršují ve škole a nikdo neví proč a navíc jeden z nich začal trpět bolestmi hlavy a nechtěl chodit do školy.

Opět stejný postup. Jeden po druhém, ale každý sám, si se mnou před masáží povídali a přitom jsem zjistila věci, o kterých vlastní maminka neměla tušení.

Kluci měli každý svůj pokoj  v něm každý svoji televizi. Praxe byla taková, že po večeři si dali všichni dobrou noc a kluky už nikdo dál nehlídal. Jelikož chodili do školy na odpoledne, mohli déle spát a tak toho zneužívali koukáním na televizi a jak jsem se dověděla, hlavně a s oblibou na horory. Maminka o ničem nevěděla. Ptala jsem se jí na to a ona byla šokována.

Doporučila jsem školu na dopoledne a dokonce i změnu školy, protože jsem odhalila i nějaký náznak šikany. Vše bez problémů bylo provedeno. Navrhla jsem i změnu jídelníčku, aby byl pro děti zdravější a hned se objevily i lepší výsledky ve škole. Kluci se předháněli, kdo bude mít lepší známky a kdo bude lepší v praktikování sportu, který jsem též navrhla. Konec roku ukázal výborná vysvědčení. Spokojenost byla na všech stranách. I rodiče se začali chlapcům více věnovat. To je důležité. Děti nemohou být ponechány samy sobě a svému vlastnímu rozhodování a řízení života. Za to jsou odpovědni rodiče.

Ještě podivnější případ jsem řešila v této stejné rodině. Ona moje přítelkyně, je sestřenice maminky tady těch dvou chlapců z předešlého případu.Vzala mne krátce poté jednou stranou a šeptala mi, že abych se zeptala na jejich malou dcerku. Že to je velmi vážný případ. Dítě že má dva a půl roku, nechodí, nemluví a vypadá jako malá opička. Schovávají ji prý doma, aby ji nikdo neviděl a nic pro ni dalšího nedělají a nikdo o tom nesmí ani promluvit.

Řekla jsem dobře, zeptám se. Stalo se a maminka těch dětí se rozplakala nad svým neštěstím. Pozvala jsem ji na masáž a že se společně pokusíme aspoň něco změnit k lepšímu.

Donesla drobné děvčátko v náručí obléknutou jako princeznu, opičku to ovšem nezakrylo. Nic. Pozvala jsem ji k asistenci při masáži a pomalu jsem začala, aby si malá na mne zvykala. Přitom jsme si s maminkou povídaly. Ona sama byla velmi uzavřený typ a s nikým se jen tak nebavila. Ptala jsem se jí na její těhotenství a ona mi nakonec prozradila, že měla během těhotenství problémy se služkou, kterou vyhodila z práce a ta že jí na odchodu vyhrožovala.

A opravdu. Při masáži jsem musela zrušit černou magii patrně od té služky, která jí nenávistně přála, aby se jí narodila opice.

Možná se útrpně usmíváte, nebo nevěřícně, ale v Jižní Americe je takový postup i výsledek běžná praxe ze života a v každé rodině najdete spoustu zasažených lidí, často kompletně a navždy vyřazených z normálního života.

 Měla jsem každodenně plné ruce práce a pacientů fronty, také proto, že pomoc a řešení obdrželi, díky Bohu, všichni. O černé magii vím všechno a má praxe je nekonečně bohatá a dlouhá.

Děvčátku jsem dala tři masáže v rychlém sledu s pauzou dvou dní a hned po té první udělala své první kroky v životě. Dle mých instrukcí její okolí začalo s ní komunikovat jinak, než do té doby bylo zvykem. Do 14 dnů lítala, aby si všechno vynahradila a přitom už breptala. Za měsíc bylo vše dorovnáno a i její obličej se měnil. Kde bylo opičky konec?

V této rodině toho bylo opravdu hodně.

Pozval mne syn oné babičky do rodiny své nastávající. Oba mladí už byli oba kolem třicítky a se svatbou se stále váhalo. Pozvali mne hlavně kvůli tchánovi, který trpěl pokročilou cukrovkou a měl své nohy ve stádiu, no, dva prsty už měl operativně odstraněny. Měl péči lékařů a všechno jak má být, penízky na to byly.

Přišla jsem tam a vypozorovala jsem velkou starost a lásku až přehnanou hlavně od dcerušky. Hned se dovíme proč.

Zůstala jsem s ním v pokoji sama a upozornila jsem ho, že asi mnoho pro něj nebudu moci vykonat. Byl smířen se vším. Tehdy jsem prosila o pomoc lékaře z éteru a dostavil se v Jižní Americe všeobecně uznávaný a známý doktor Fritz, ale v zápětí se velmi rozčílil a prohlásil, že v tomto případě nehne ani prstem !  Na můj dotaz spustil záznam z inkarnace toho muže a odešel. Historie byla strašná a dělalo se mi z ní špatně, stejně jako jsem musela vynaložit  velmi mnoho úsilí, abych s těmi lidmi posléze jednala klidně.

Inkarnační film ukazoval pacienta v situaci, ve které se nacházel v jednom ze svých životů. Byl majitelem plantáží cukrové třtiny a kávovníků. Jezdil na stálé kontroly se svojí ženou(dnešní dcerou) a tam, kde se mu zdálo, že není dostatečně dobře pracováno, slézal ze své dvojkolky a sám osobně bral do rukou nářadí, něco jako rukojeť s řetězem a v něm prostrkané hřeby a tím své nevolníky bil po nohách za to, že pracovali pomalu a málo.

Chtělo se mi zvracet z té krve, křiku a pláče raněných. Jeho paní se na to všechno chladně dívala.

Jistě jste pochopili, proč onen pacient teď leží na lůžku a postupně mu upadávají kousky těla. Nepřeji nikomu nic zlého.

Jsem však nekonečně vděčná za Boží Spravedlnost. Ta sleduje a zachycuje všechny naše činy a zákon akce a reakce nás donutí prožít vše do posledního vzdechu výchovně a poučně. Dokud se nebudeme vždy a všude rozhodovat pro DOBRO.

Pro toho muže jsem stejně jako doktor Fritz neudělala nic než to, že jsem ho informovala o velké kármické zátěži, která mi nedovoluje zasáhnout v jeho prospěch.

V této velké rodině, jejíž příběhy tady teď vyprávím, bohužel došlo též k úmrtí, které se mi nepodařilo odvrátit, třebaže tak učiněno mohlo být. Mrzí mne to dodnes, protože se jednalo o velmi poctivého a pracovitého muže, kterého celá tato rodina velmi potřebovala. Byl to vysoký, urostlý a statný šedesátník, však v žádném případě obézní či obtloustlý.  Řídil celé to

 jejich rodinné impérium, továrny na výrobu obuvi. Chodila jsem do jejich sídla jednou týdně, kde jsem dala požadovaný počet masáží  a po vyčerpávající práci v neustálém předklonu nad lůžkem trochu posvačila a pak se svým dítětem v náručí se ubírala nocí autobusem domů. Za masáž jsem dostávala v pravdě almužnu, která nám pomáhala neumřít hladem. Všichni musíme platit své hříchy, službou nebo odplatou.

Pokračuji ve vyprávění. Tento muž byl celkem plachý, ale řízením božím si jednou přisedl k dlouhému stolu naproti mně a seděl.. Já jsem svačila a dívala se na něho svým rentgenovým okem, jak všichni říkali a mnozí se ho i báli.

Objevila jsem vážný srdeční problém a přemýšlela, jak mu to říct, aby se nepolekal.

Začala jsem otázkou, kdy si přijde i on říct o masáž. „ Ale kdepak já, mně nic není, trochu ten žaludek, no ale to vyřeší aspirin.“ Podivila jsem se, nechala ho vypovídat a  podotkla jsem, zda byl již u kardiologa. Řekl, že nikdy. Tak náš rozhovor skončil. Hned potom jsem promluvila k ženské polovině celé rodiny, aby se o muže postaraly a dostaly ho k lékaři. Nabídla jsem jim i zprostředkování operace na dálku s již vzpomínaným doktorem Fritzem.

Nechala jsem všechno na ženách a starala se o jiné mnohé pacienty. Za nějaký měsíc jsem pak odcestovala zpět do Čech. Velmi brzo mne  dostihla zlá zpráva. Ten statný muž utrpěl ohnivý infarkt u brány svého krásného domu a padl mrtev k zemi.

Všichni si na mne vzpomněli. I na to, že neuposlechli.

PŘÍBĚHY         III. Část

Nevím, zda někdo vůbec kdy bude mé příběhy číst, ale praxe mi ukázala, že lidé se spíš poučí právě z události a prožitků druhých, než při výkladu teorie. A tak provětrávám svoji paměť, aby mé příběhy z praxe byly zaznamenány a snad někomu i pomohly k pochopení, jak Boží zákony působí během života na nás na všechny.

Kdysi mi jedna moje pacientka vyprávěla o své sestřenici, která velmi trpí a nikdo jí nedokáže pomoci. Prosila mne, zda bych to nezkusila, že by mi byla celá rodina vděčná, kdyby se pomoci podařilo.  Nechala jsem si vyložit problém. Ten byl takový.

Sestřenice byla svobodná matka, velmi přísná, měla dvě dospívající dcery a ty se jí bály jít na oči, protože čím dál častěji propadala stavům nepříčetnosti, kdy zbila a rozbila všechny a všechno, co jí přišlo do cesty. Když ji záchvat přešel, navzdory svým zraněním nevěděla o ničem a na nic si nevzpomínala.

Svolila jsem a pozvala jsem si ji.Doufala jsem, že se mi nic nestane a ani nikomu z mé rodiny.

Jelikož návštěva byla domluvena na  večer, její příchod byl o to dramatičtější, protože se plížila kolem zdi našeho domu v přítmí jako vetřelec až jsem začala mít trochu obavy z toho, co přijde. Dala jsem instrukce manželovi ohledně bezpečnosti a odvážně jsem odvedla mladou ženu do masážní místnosti, která byla plně osvětlena a celá nově zařízena kobercem, polštáři a další orientální výzdobou. Tyčinky voněly a naježená, neučesaná mladá černoška v roztrhaném oděvu s vytřeštěnýma očima pomalu našlapovala na koberec.

Zavřela jsem za námi dveře a ona se přitom zvuku lekla. Já bílá ona černá jsme před sebou stály a chvíli na sebe hleděly. Klidným hlasem jsem k ní promlouvala, že se nic neděje, že nebude nic bolet a že ke mně chodí spousty lidí pro pomoc, jen aby se nebála.

Po trpělivém a velmi opatrném naléhání se mi podařilo ji přivést k tomu, aby se sama svlékla a ulehla na masážní stůl.

S Boží pomocí jsem začala masáž a kupodivu, ženě se dařilo se uvolnit a oddat se mé péči. Samozřejmě, jak jsem předpokládala, byla zde celá řada černých magií, z nichž tu nejzávažnější jsem odstranila.  Žena se koupala v slzách úlevy.

Na závěr masáže se na mne díval úplně jiný člověk a tyto chvíle, musím říct, jsou ty nejkrásnější. Úleva a svoboda ve tváři pacienta je má největší odměna.

Odešla.

Druhý den mi volala její sestřenice a vyprávěla, že ona žena přišla domů, děvčata schovaná v kumbále, škvírou mámu pozorovaly. Ta se prý svlékla a proti všem zvyklostem ulehla a spala až do rána. Ráno odešla klidně do práce. Pomáhala jako služka v obchodě.

Přišla ještě na tři masáže. Nikdo už ji nepoznával. Začala chodit do večerní školy a zůstalo v minulosti a v nenávratnu to špinavé zvíře z jejího života. Obávané záchvaty skončily.

Naposledy jsem ji viděla krásně učesanou i neméně krásně oblečenou jak šla večer do školy okolo našeho domu a s plachým úsměvem mi mávala.

Ve své duchovní praxi stále prosazuji a učím pravdu o Boží lásce, která se projevuje ve všech Božích zákonech. Život sám je důkazem velké lásky. Aby byl opravdu bohatý a úspěšný, je třeba, abychom ho žili na prvním místě s velkou vděčností, zodpovědností, poctivostí a obětavostí. Bůh stvořil děti své ke svému obrazu a plodná a smysluplná činnost, tedy jak my říkáme – práce,je neodmyslitelnou součástí Božího a tedy i lidského života. Kdo si tyto skutečnosti nechce nebo nerad uvědomuje a třeba i nerad  plní, pak má přirozeně potíže a jeho život nemůže být nikdy úspěšný a krásný v tom pravém slova smyslu. Kdo žije v souladu s Božími zákony a svůj život plní nadšenou a přirozenou plodnou činností, tedy prací, pak pocítí na sobě samém co je to Boží požehnání a spokojenost.

Měla jsem velmi pilnou a obětavou žákyni, která se učila a pracovala po mém boku s obdivuhodnou skromností. Jednou jsem se jí zeptala na její dva syny jak se jim daří a dozvěděla jsem se, že mladší chodí do školy a starší rozváží pečivo. Zeptala jsem se jen tak ze zvyku, jaké má ten starší vzdělání. Nevěřila jsem svým uším. Měl střední ekonomku s maturitou a nástavbu se specializací na počítače. Jak to, že tedy rozváží pečivo ?  To byla má logická reakce. -Nemůže prý najít práci, konstatovala odevzdaně.

Musela jsem ji poučit o Boží lásce, nutnosti víry a důvěry, stejně jako o vytrvalosti. Pak jsem pozvala chlapce na masáž..

 Viděla jsem ho poprvé a hned se mi zalíbil. Šikovný mladý muž, inteligentní, vychovaný, komunikativní. Prostě v pohodě, jak se teď s oblibou říká. Neviděla jsem žádný důvod k jeho nezaměstnatelnosti.  Bůh je velmi laskavý a jak už jsem vysvětlila, pokud splníme všechny dané a nutné předpoklady a podmínky ke správnému nakládání s naším životem, nemůže nám v pravdě nic chybět.

S mladým mužem jsem si chvíli povídala a pak došlo i na masáž. Odstranila jsem pár celkem nijak významných bloků a po masáži jsem ho vyzvala, aby si hledal jinou práci.

Do týdne byl zaměstnán u bratra své dívky, jako vedoucí kanceláře jejich firmy. Na výsost spokojeni mi to samozřejmě on i jeho máma oznamovali. Děkování nebylo konce. Jsou to dodnes naši obětaví přátelé, jejichž služby jsme mnohokrát potřebovali.

Vzpomínám si na několik příhod z doby,  kdy jsem chodila sloužit do jistého velkého duchovního centra  3x týdně. Pro vaši představu, v tomto centru bylo zaregistrováno kolem 1000 služebníků a provoz tam byl nepřetržitý od 6 ráno až do půl noci mimo víkendy. O víkendech jsme měli možnost sloužit mimo město ve vzdálené obci. Fronty trpících a potřebných byly vždy nekonečné a o službu nebyla nikdy nouze. Právě na tomto místě jsem měla příležitost navrátit do normálního života mnoho zdánlivě neřešitelných případů.

 Jeden z nich byl tento.

Do našeho centra již rok docházela žena, která trpěla úpornými bolestmi hlavy a to tak příšernými, že její křik a úpění již všichni znali, ale nikdo jí nedokázal ani homeopatickými léky, které se u nás vyráběly a zdarma pacientům poskytovaly, ani zmíněnými masážemi pomoci. Ona žena nebyla mojí pacientkou, každý měl svého přiděleného maséra, ale moje fáma zázračné uzdravovatelky vykonala své a tak mne jednoho dne vyhledala delegace masérek právě v e chvíli, kdy jsem se chystala k odchodu po službě. Můj autobus odjížděl na čas a domů mi trvala cesta dvě hodiny. Nic naplat. ženy mne žádaly o pomoc, že už se na to nemohou dívat, jak ta paní trpí. Masáž proběhla za asistence asi 9 lidí a jak říkali, (zahlédla jsem tam i muže ),  v životě něco podobného nezažili.

Dostavili se vykonavatelé karmy, kteří zdůvodňovali svoji přítomnost i stav pacientky její absolutně terorizující činností v minulé inkarnaci, kde opět teklo mnoho lidské a nevinné krve.

Nepřeji nikomu něco podobného vidět i když dnešní, takzvaně kulturní strava, obsahuje často i hnusnější a ještě nelidštější filmovou tvorbu, namísto inspirující krásy a ušlechtilosti, dobra a lásky, které v lidském životě též ještě existují a stojí za to, je nám všem předávat.

Zhnusena jsem přesto ukončila utrpení a zlomila černou magii a pozastavila karmu na základě slibů ležící pacientky, že zbytek si odslouží obětavou bohulibou činností ve prospěch bližního.          Z masážního stolu vstala zbavena všech bolestí jednou pro vždy.

Všichni kolem stáli mlčky v šoku. 

Jeden z kolegů  podotkl o něco později. „Teď už chybí jen, aby všichni před tebou  padali na kolena.“ Nic takového se nedělo. Jen se stále více zvyšoval boj o místo na mém masážním stole. Někteří se neštítili ani podvodů, aby toho dosáhli. Chápu je, ty známé egoisty.

 Bůh je ovšem spravedlivý a podvody byly zavčas odhaleny. Ne každý má právo ve chvíli mé přítomnosti být zbaven karmy. Zákony jsou neúprosné.

Oné ženě mé ruce ukončily její utrpení právě po sedmi letech. Svůj slib o službě bližnímu však nesplnila. Po  svém zázračném uzdravení a po mém odchodu zmizela z našeho centra  Bude se divit, až Boží mlýny pomelou její zrno.

Jelikož žijeme v prvním vývojovém stupni v systému sedmi, toto číslo určuje mnoho mezníků v našem životě. Když provedeme retrospekci, takovou procházku událostmi, které nás potkávaly během života, zjistíme, že se zhruba po sedmi letech dějí střední i významné změny. Často se stává, že se těmto změnám postavíme a nedovolíme je uskutečnit. To však není vždy to správné. Na takovéto impulsy  bychom měli reagovat pozitivně a využívat je ke zvelebení a zkvalitnění našeho života.

Platí pravidlo, že  každá černá magie po sedmi letech ztrácí svůj vliv. Právě takoví lidé, pokud mají i dostatek tzv. kreditů za dobré skutky a černou magii přežili, se dostávají do mých rukou a jejich utrpení je pak u konce. Tak to je.  Ne každý má či měl to štěstí.

Zmiňovala jsem se o službách o víkendech mimo město. Slyšela jsem o nich a i v té mé vytíženosti jsem se spíš ze zvědavosti na ono místo vypravila. Byla to suchem a vedrem vyprahlá vesnice, kde naše centrum z milodarů hlemýždím tempem stavělo něco jako nemocnici.

Na místě jsem zjistila, že bylo z části hotové přízemí, kde byly pouze dvě místnosti, upravené k vydávání homeopatických přípravků a k vykonávání masáží. Tehdy jsem byla již v sedmém měsíci těhotenství a neměla jsem v úmyslu masírovat. Domnívala jsem se, že to nebude ani třeba. Viděla jsem dostatek přítomných jiných masérek. Podávala se též tam uvařená polévka s houskou pro hladové děti.

 Všimla jsem si, že se naformovala fronta pacientek na masáž, ale z masérek se nikdo k práci nepřipravoval a frontu očividně úmyslně přehlížely. Muži si masáže pilně dávali, ale ženy nic. Rozhodla jsem se a zeptala se některých z nich, zda hodlají masírovat. Pro masáže byly k dispozici totiž jen dva stoly. Odpověděly, že mohu jít masírovat klidně sama, jestli mám zájem, že oni masírovat nebudou, že už je pozdě.

Vyhrnula jsem si tedy rukávy a začala pracovat. Když jsem po jedné z masáží otevřela dveře, abych zavolala další pacientku, viděla jsem shluk žen nad na zemi ležící starou paní, řekla bych babičkou. Prý omdlela. Jelikož se ženy o ni staraly, jak jsem viděla a na můj dotaz, zda mne potřebují odvětily, že ne, pokračovala jsem pilně v práci.

 Dala jsem asi pět masáží a když jsem vyšla, abych  zavolala dalšího, otevřel se mi jen pohled na prázdné staveniště a tancující víry prachu po betonu. Nikde nikdo. Byla jsem sama a dle všeho má služba pro dnešek skončila. Obrátila jsem se do místnosti, že po práci uklidím a převléknu se, ale vtom jsem uslyšela něco jako vzlyky a sténání. Šla jsem po hlase a za jedním rohem jsem objevila na rozbité a nejspíš vyhozené pohovce ležet onu starou babičku a u ní stojící její dceru, paní středního věku. Udiveně jsem se zeptala, co se stalo a na co v té pustině čekají. Odpovědi byly podle mne podivné.

 Nikdo babičce nedokázal pomoci, ona sama nemůže pro slabost ani vstát, ani se neudrží na nohou, paní dcera ji neuzdvihne, nikam ji nedokáže takto v tomto stavu dovléct. Je prý jí zle a stále omdlévá.   Zeptala jsem se, zda by přijala jako pomoc pro maminku ode mne masáž. Chtěla.

Obě jsme ji dostaly do sedu a posléze  ji dovlekly do místnosti. Na stůl to bylo ještě těžší, ale nakonec jsme to zvládly. Babička totiž byla  při těle, jak se říká. Obě jsme se řádně zapotily.

Začala masáž a já jsem jen zírala.

Babička byla, jak jsem během masáže zjistila, stará zaříkávačka a celý život pomáhala druhým lidem až sama nevydržela a zhroutila se pod tíhou černých magií, které sama utrpěla a nedokázala se jich již zbavit.

Bylo to pro mne zajímavé, protože jsem viděla v praxi na vlastní oči celou řadu tradičních, ochranných a musím říct i primitivních systémů a mechanizmů pro boj proti zlu. Cítila jsem silnou sounáležitost s tou statečnou ženou, která vlastně dělala totéž co já. Byly jsme kolegyně s velkým věkovým rozdílem skoro padesáti let.

S tou největší citlivostí a respektem jsem ji zbavila všeho, co ji obtěžovalo. Bylo pro mne velkou ctí, být ji nápomocna a být jí nablízku. Měla otevřené oči a se zájmem mne pozorovala při práci pohledem přímo mateřským.

Masáž skončila jako koncert přátelství a vzájemné pomoci.

Babička sama sklouzla se stolu a dcera jí pomohla se obléknout. Obě uctivě děkovaly. Dovolila jsem si jí dát několik rad jak pro další duchovní činnost hlavně z oblasti vlastní ochrany, tak i pro další život s takovými mediunickými schopnostmi, jaké vlastnila.. Pak odešly zavěšené jedna do druhé do vzdálené hospůdky na kávu. Obě totiž celý den nic nejedly ani nepily.

Naše  „pracovité“ masérky jsem našla sedící na obrubníku a čekající celý ten čas na oběd. Ten se pro tyto dámy připravoval služkami v jeslích pro chudé děti a maminky bez prostředků, které z milodarů za uzdravení vystavělo a udržovalo vlastními prostředky naše duchovní centrum.

 Věnovala jsem jim jen udivený pohled a šla jsem na pomoc do kuchyně. Umývala jsem tam další dvě hodiny nádobí a uklízela po obědě. To prý tam ještě nezažily, jak mi svěřila jedna z černých služek. Masérky byly bílé a já kupodivu ze všech nejbělejší.  Úsudek na závěr si jistě uděláte sami.

Život ve svém běhu je úžasný a hlavně poučný. Jen se musíme chtít učit a nezlobit se za nic na nikoho. Ani na Boha ne. Není proč. Za hříchy si můžeme sami naším vlastním rozhodováním  se pro zlo.

Platit za ně ovšem máme možnost různě. Buď tvrdou a obětavou službou, to v případě správného chápání naší hříšnosti a našeho chybování, a nebo utrpením ve formě odplaty  stejným činem na naši hlavu. Platí totiž zákon o poučení a pochopení hříchu, tedy chyby. Jestliže nechápeme, nechceme, nebo stále neumíme chybu rozpoznat, budeme učeni stejnými odplatami do nekonečna.

 Je proto důležité pohromy, ztráty a nedostatky ve svém životě co nejobjektivněji a sebekriticky na prvním místě analyzovat, abychom pochopili, chyby rozpoznali  a vyvarovali se tak dalších, výchovně nutných událostí.